Michaela Stoilová
S čím dál tím větší rychlostí se mění všechno kolem nás, děti vyrůstají do světa, který se od toho, v němž se narodily, liší více, než tomu bylo v předchozích generacích. Jak najít v tekuté době nějaký pevný bod a je to skutečně to, co potřebujeme? Jak čerpat z kulturních historických i duchovních kořenů, aniž bychom uvízli v rigidních schématech, která pozbyla smysl? V tomto krátkém textu se zamýšlíme nad tím, jaké nástroje k tomu jako učitelé a vychovatelé máme.
Propojení starého s novým – budoucnost kořenící v minulosti
Užitečným rámcem pro tyto úvahy nám může být pojetí času, vztah minulosti a budoucnosti, proměnlivost při zachování kontinuity. Člověk je formován svým původem, svými kořeny, ale zároveň má svobodu jednat a rozhodovat se. Opakované zkoumání toho, co je v odkazu našich předků živé, tedy předpokládá poznání samotného odkazu i jeho smyslu, ale také jeho přijetí nebo naopak nepřijetí za své. Hledání, jak na minulé navázat, či směřování k tomu, že staré nahradíme novým. Pro účely tohoto textu jsme se rozhodli téma zúžit a soustředit se na poznání a nakládání s tradicemi. Domníváme se, že právě na jejich příkladu lze dobře sledovat proměny v čase, ztrátu i nacházení významu. Zároveň tradice odrážejí hlubší struktury myšlení univerzální napříč kulturami.
Jejich bližší prozkoumání se žáky považujeme za užitečné také proto, že odrážejí vztah naší kultury (rovněž i jiných kultur) ke světu, tedy ostatním lidem, společnosti jako takové, přírodě i tomu, co nás přesahuje. Zakotvující charakter tradic a vztah k nim tak může být vodítkem právě k tomu, co bychom žákům rádi předali, kompasem, který nám pomáhá orientovat se v čase, prostoru a smyslu světa.
Jen obtížně můžeme na něco navazovat a čerpat z toho, když to neznáme. Jak tedy děti seznámit s tradicemi, otevřeně, vyrovnaně a s respektem k jejich rodinnému zázemí?
Poznání tradice
Už samotné seznámení se s tradicemi předků má dnes velice odlišný charakter od předchozích generací. Budeme-li chtít, můžeme se ve svém poznávání vydat velice hluboko do minulosti. Ani pro prostého laika není problém navštívit věrnou expozici sídliště lovců mamutů z mladého paleolitu. Na vlastní oči tak můžeme vidět nejrůznější předměty každodenního života tehdejších lidí s podrobným popisem jejich funkce. Z pohodlí třídy nebo domova si snadno můžeme vybírat z nepřeberného množství audiovizuálních materiálů mapujících nejrůznější epochy, jejich kulturu i všednodennost. Je to nepochybně fascinující a dřívější zdroje jako texty, ústním podáním předávané mýty a legendy nebo prarodiči vyprávěná rodinná historie mají skutečně silné konkurenty. Detailnější a poučenější poznání možná postrádá autenticitu a prožitek, interpretace osobní a emocionální je nahrazena interpretací společenskou a vědeckou. Považujeme za velký úkol vzdělavatelů vhodnou cestou přinejmenším poukázat na význam druhého jmenovaného způsobu poznání tradice a hledat příležitosti, jak žákům umožnit, aby je mohli pro sebe objevit.
Role tradice v mém životě
Konkrétním příkladem, jak téma se žáky uchopit, může být hodina zaměřená na reflexi toho, v jakých oblastech našeho života se s nimi setkáváme a co pro nás znamenají. Už samotný výčet oblastí, v nichž tradice mohou hrát roli, a vymezení toho, co tradice je a co není, poskytuje dobrý základ k poznání vlastního osobního kontextu. Společně si klademe otázku, jaké z nich se týkají rodiny, jaké všedních dní, náboženství, osobních zvyků, partnerství, jídla, narození nebo smrti. Dále zjišťujeme, kde se vzal původ těchto tradic a jaký je náš osobní vztah k nim. Už samotné rozdělení na ty, k nimž máme pozitivní vztah, a na ty, které nemáme rádi, přináší žákům silný zážitek. Skvělý odrazový můstek k úvahám, jaké tradice chceme ve svém životě zachovat a předávat je dál a jaké pro nás pozbyly svůj smysl, nebo přesněji nejsme schopni jejich smysl ve svém současném životě nahlédnout. Uvažujme společně, co způsobilo náš vztah k jednotlivým tradicím. Práce s celou skupinou a sdílení osobních zkušeností může ukázat, že k některým tradicím spojeným například se svátky se staví většina vlažně, ztratily pro ně význam. Jiné tradice ze života většiny žáků zase mohly zmizet, protože vzbuzují obavu a do jisté míry jsou územím, kam se nevstupuje. Týká se to tradic a rituálů spojených se smrtí, ale často i s narozením.
Prožitek tradice
Uvědomění si, nakolik se jednotlivé tradice odráží a propisují v našem životě, je důležitým krokem ke zvědomění jejich prožívání. Školní prostředí však skýtá příležitosti i k uchopení tradic a sdílení jejich realizace. Vděčnou příležitostí může být jídlo, pravidelně se opakující rituály či slavnosti spojené s jednotlivými obdobími školního života. Redukovat tradice na uspořádání akcí s příslušnými atributy však může být i promarněnou šancí. Abychom nenechali tyto příležitosti spadnout pod stůl, je důležité mít na paměti smysl tradice, který by měl zůstat zjevný, i když ne nutně verbalizovaný. Vezmeme-li například pro změnu tradici velice partikulární, tedy vlastní právě jedné dané škole, kde rok co rok přicházejí nové prvňáky přivítat deváťáci – zúčastnění velmi dobře vědí, jaká je role interakce maličkých nováčků a starších mazáků, nejeden deváťák možná bude mít své osm let staré pocity ještě v paměti. Dalším důležitým momentem je participace, tedy účast, která nutně nemusí znamenat zasahování do tradice, tedy přispění k nějaké její změně, ale účast ve smyslu pospolitosti, prostoru, který každému jednotlivci umožňuje být součástí. Přičemž mluvíme-li o umožňování, nemyslíme tím, že pouze necháme otevřené dveře, míníme tím skutečné pozvání, které v případě některých dětí může být pro pedagoga skutečným oříškem.
Učitel jako vzor
A konečně podstatným nositelem poznání tradice jsou vyučující, jejichž nejsilnějším nástrojem jsou oni sami a prostředkem k výchově jejich vlastní činy. Jejich úkolem je, jak říká Radim Palouš ve Filosofii výchovy, odevzdat se, ale zároveň nezaclánět. Dialog mezi učitelem a žákem, jejich každodenní střetávání a společné hledání významu a smyslu. Na mysli máme nejen dialog verbální, ale i konfrontaci zkušeností a v dnešní době stále silněji také standardy chování. Například hovoříme-li o vzájemném respektu učitele a žáka, je pozdní příchod do hodiny (jednoho či druhého) výrazem neúcty?
Tradice a zvyky ve svém propojení s krajinou a přírodou, ve svém rytmu a cykličnosti nejsou jen svědkem minulého, ale pomáhají udržet rovnováhu a smysl v přítomnosti. Zároveň jsou prostředkem k uchování identity. Vstupujeme-li do nového prostředí nebo nové životní etapy, ať už z nutnosti nebo vlastní volby, neseme si své kořeny s sebou. Věříme, že budování pevné identity a odolného kořenového systému našich žáků můžeme založit právě na poznávání, reflexi, prožitku a vztazích přinášejících společné upřímné hledání pravdy.